Spojením těchto kategorií do jedné, nazvané „centrální uložiště“, nutně dochází k matení pojmů o jejich účelu a smyslu, byť obsahově měly až dosud jedno společné – obsahovaly údaje identifikující pacienta.
Jenže my nechceme a nemůžeme likvidovat centrální uložiště kvůli identifikaci pacienta, protože je o něčem jiném než je hlášení a evidence o vydaných léčivých přípravcích.
Stejně tak nemůžeme zavrhnout výdej léčiv s omezením jen proto, že při kontrole totožnosti pacienta při výdeji následně dochází k uložení dat o případném výdeji určené osobě (lékový záznam) s citlivým údajem o jeho zdravotním stavu. Bez znalostí těchto údajů není možné v lékárenské praxi uskutečnit výdej takto registrovaných léčiv osobou lékárníka.
Řešení je pouze v nalezení správného obsahu hlášení údajů o vydaných léčivých přípravcích do „ústřední evidence výdeje předepsaných léčiv a léčiv s omezením“.
Pokud se shodneme, že údaje identifikující osobu, jíž byl vydaný LP určen, jsou z odborného hlediska žádoucí, pak zbývá již jen vyřešení správné právní definice. Ta byla při schvalování pozměňovacího návrhu do § 82 odst. 3 písm. d) ZoL vypracována jen povrchně a nebyla dotažena do konce pokud jde o oprávnění SÚKL takovou evidenci vůbec vést, o obsahu hlášených údajů nemluvě.
Jestliže tedy SÚKL akceptoval rozhodnutí ÚOOÚ a pokud jde o hlášení o vydaných léčivých přípravcích upustil od hlášení údajů identifikujících pacienta, jemuž byl léčivý přípravek určen, mění se cokoli na právní povinnosti dle § 82/3d) ZoL hlásit vydaná léčiva, nyní podle pokynu LEK 13-2 ? Zastáváme stanovisko, že nikoli. Lékárna je povinna i nadále hlášení podávat.
Protokol ÚOOÚ o kontrole SÚKL konstatoval, že ani za doby trvání právní povinnosti lékárny hlásit o vydaných léčivých přípravcích také údaje identifikující pacienta podle pokynu LEK 13-1 neporušovaly lékárny tímto hlášením zákon o ochraně osobních údajů. Tím spíše jej neporušují ani nyní, pokud je hlášení o údaje identifikující pacienta oproštěno.